Poslyšte příběh o Casimiru Oberfeldovi, jehož jméno bylo kdysi známé, ale dnes je zapomenuto a zná jej jen pár odborníků. Byl to meziválečný francouzský skladatel polského původu. Do Francie přišel z Polska ve dvacátých letech jako asi dvacetiletý. Ve Francii, kterou postupně začal považovat za svůj domov, složil množství různých skladeb – hudbu k operetám, filmovou hudbu i jednotlivé šansony. Některé se staly šlágry ve své době. Pan Oberfeld byl prostě dnešními slovy showbyznysmen.
„Možná tehdy ještě ani on, ani nikdo z jeho okolí nevěděli, jakou váhu přikládat událostem jinde v Evropě. A … víme to dnes my?“
Co vám říká Vichy?
Byl známý, úspěšný a ve své čtyřicítce na vrcholu sil. To se ale psala 40. léta, v části Evropy byla buď válka nebo probíhala okupace – stejně jako u nás v Protektorátu Čechy a Morava. To hlavní z války ale mělo teprve, jak známo, přijít. I Francie, kde žil pan Oberfeld, byla okupovaná. Ale jen její polovina – pokud si vzpomenete na dějepis, 
Hitler okupoval z nějakého důvodu jen část Francie. V té druhé, která zůstala svobodná, si vládli Francouzi. Hlavní město měla ve Vichy. Odtud se ujaly názvy jako vichistická Francie, vichistická vláda atd. Pan Oberfeld, zdálo se tehdy, měl štěstí – žil ve svobodné zóně – vichistické části Francie. Jeho štěstí mělo být dvojnásobné, protože byl Žid. Kdyby žil v okupované části Francie, hrozilo by mu to, co všem Židům, kam přišel Hitler. Holocaust. Takto se zdálo, že vyvázl.
Může se to opakovat?
Nevyvázl. Stalo se s ním to, co donedávna většina Francouzů nechtěla slyšet. Jeho, stejně jako ostatní Židy ze „svobodné“ zóny, vydali Němcům. Aby s nimi udělali to, co v jiných částech okupované Evropy. Měl nenávratně zmizet v koncentračním táboře na Východě. To co panu Oberfeldovi, se stalo milionům Židům v okupované Evropě. Byli mezi nimi skladatelé, spisovatelé, lékaři, vědci – prostě intelektuální elita Evropy.
Když tato fakta dnes vidíte v TV nebo o nich čtete, stávají se jen kapitolou v dějinách utrpení, minulého i současného. Je už dlouho po válce, pamětníci skoro vymřeli a dnešní problémy většinu z nás zajímají spíš než tehdejší příkoří. Vždyť koho dnes vlastně zajímají ty roztřesené černobílé reportáže v dokumentech na dvojce? Pokud tedy vůbec patříte k té generaci, která se dnes ještě dívá na TV.
Rok v Auschwitz
Vraťme se k panu Oberfeldovi: o jeho osudech po vydání Němcům v prosinci 1943 není mnoho známo. Jen to, že byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde přežil až do začátku roku 1945.
V té době se k Osvětimi blížila fronta z východu a vězni byli přesouváni do jiných koncentráků dál od fronty. Pan Oberfeld, který byl pro věznitele v té době jen číslo 169899, byl hnán spolu s asi tisícovnou dalších vězňů na asi 50 km ldouhý pochod do Gliwic. Tam byl spolu s ostatními naložen do vlaku a transportován směrem do Mauthausenu. Bylo to kolem 20.1.1945. Nepředstavujte si cestu vlakem, kterým cestovali běžní lidé. Byl to otevřený nákladní vagón, vězni oblečení jen v lehkých hadrech a venku kolem -20°C. Vyhladovělí, zubožení a promrzlí vězni během dlouhé cesty umírali. Jejich těla vykládali z vlaku vždy při zastávkách ve stanicích. Vlak jel i skrz protektorát Čechy a Morava.
Přelouč – poslední stanice pro pana Casimira Oberfelda
Ve stanici Přelouč jich 24.1.1945 vyložili 9. Existuje o tom přesný záznam. Němci přikázali zbavit se mrtvol. Přeloučský farář se rozhodl důstojně je pohřbít, každého v samostatné rakvi, do hrobu vedle sebe u hřbitovní zdi. I když hrob nesměl být označen, do farní knihy udělali velmi pečlivý záznam o poloze hrobu a poloze jednotlivých ostatků. Jak bylo v koncentrácích zvykem, každý vězeň měl tetování s evidenčním číslem. Do farní knihy tedy zapsali i čísla, které měli mrtví vězni vytetovaná.
Pátráním po mnoha letech bylo zjištěno, že číslo jednoho pohřbeného odpovídá číslu p. Oberfelda. Pan Oberfeld tedy pravděpodobně umrznul při transportu do Mauthausenu a byl pohřben na přeloučském hřbitově.
Dovolte malé zamyšlení
Tolik osud jednoho člověka, kterého dostihla souhra okolností, o kterých ještě nedlouho předtím netušil, že vůbec mohou nastat. Když jsem prohlížel stránku věnovanou Casimiru Oberfeldovi, zaujala mě tato fotografie. 
Na ní je pan Oberfeld se svou přítelkyní na horách na dovolené. V zimě 1941. Je to fotka normálního člověka na lyžích. Jeho svět se hroutí, ale on to ještě neví. Možná tuší, možná ne. Možná tehdy ještě ani on, ani nikdo z jeho okolí nevěděli, jakou váhu přikládat událostem jinde v Evropě. A já si říkám: víme to dnes my? Nenecháváme se třeba taky fotit někde bezstarostně na lyžích, ale někde se už dějí věci, které nás nemilosrdně doženou? Změnil se svět natolik, že to není možné? Pesimistické, že? Ale k zamyšlení to asi nutí.
A jak toto vyprávění souvisí s genetickým testováním? Jako předehra k další části příběhu.